|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
II
Německý postup v Ardenách byl rychlý. Útok vedli na mizerně hlídaném úseku fronty, o kterém si všichni mysleli že je pro tankový útok nepoužitelný. Němcům se to však očividně dařilo. O´Neil ani nestačil dokouřit svou cigaretu když na louku mezi jejich pozicí a lesem začaly dopadat první granáty. Vojáci kolem něj běhali jako smyslů zbavení a v očích měli strach.
Všeobecný mumraj a výbuchy dokázali překřičet jen seržanti, kteří ve spěchu vydávali rozkazy. Přehrada výbuchů se rychle blížila k obranné linii. Najednou celý tábor pohltily plameny a zoufalý poručík, který se zatím stačil schoulit za pár pytlů s pískem si křečovitě držel helmu na hlavě. Najednou, tak jak přišla, přehradná palba zase odešla. Dva kulomety naslepo pročesávaly les, skupina pěti Shermanů se přesunula vpřed. Několik vojáků to ošklivě odneslo, ale většina se dokázala někam schovat, nebo měli prostě štěstí. Vedle O´Neila se objevil kapitán Gerry a protože mu zalehlo v uších, hrozně křičel:
„Poručíku! Seberte všechny chlapy který můžete a vypadněte! Běžte na západ, po pěti kilometrech musíte narazit na základnu u Trois Ponts! Budou vás potřebovat!“
„Ale pane, přece vás tady..“
„To je rozkaz!“
„Rozumím, pane!“ křikl poručík a rozeběhl se mezi vojáky. Těsně před tím, než obloha spustila sněhovou clonu, objevily se na kraji lesa první Tygry.
Asi dvacet vojáků běželo lesem a zvuk bitvy je neustále poháněl k rychlému běhu. O´Neilovi blesklo hlavou, že jestli to takhle půjde dál, za týden doběhnou až k pobřeží Atlantiku. Sněhu bylo pod kolena, běh byl tak značně vyčerpávající. Jednou přebíhali přes cestu. Po ní se trousili američtí vojáci, dlouhá kolona zoufalců. Mnozí neměli zbraně, někteří nesli jen jejich části, a na dvacítku mužů pod O´Neilovým velením koukali jako na přízraky.
Po necelé hodině doběhli do Trois Ponts. Městečku velel major Sarowski, postarší důstojník s výrazem muže, který už zažil víc, než jeden může vstřebat. Přiběhnuvší vojáci vděčně popadali na podlahu v jednom domě a jen co popadl dech, podal O´Neil hlášení. Major mu oznámil, že se Němci co nevidět pokusí zmocnit dvou mostů u městečka, protože oba unesou tíhu tanku Tiger, a že úkol posádky v Trois Ponts je zabránit jim v tom. Kdyby bylo nejhůře, mosty vyhodí do vzduchu.
„Víte které jednotky proti nám vlastně stojí, pane?“ ptal se poručík.
„Plukovník říká že nejspíš SS Leibstandarte. Já je ale ještě neviděl.“
„Já bohužel ano, pane. Prý je to nejelitnější skopčácká jednotka. Jsou dobrý a neberou zajatce. Slyšel jste o masakru u Malméd?“
„Ano, každý o tom slyšel. To byli oni?“
„Ano, pane.“ odvětil poručík a chtěl odejít.
„Poručíku? Zítra zaminujete most. Máte to na starost.“
„Ano, pane.“
Přestalo sněžit, ale nízké mraky se valily jen pár desítek metrů nad vrcholky stromů. O´Neil si přitáhl klopy kabátu a zvedl si límec. Den byl skoro u konce, rychle se stmívalo. Hlídky procházely mezi domy, muži tiše si povídali. Ne že by se báli že by je nepřítel mohl slyšet. To na ně jen doléhaly události posledních dní a šepot jim tak nějak připadal na místě. Jakby nechtěli rušit ten posvátný okamžik, kdy přestaly v dáli štěkat kulomety a bylo ticho. O´Neil vykročil k jednomu z domů, kde měl přespat. Protože byly teprve čtyři hodiny, nějakou dobu si povídal s poddůstojníky, se kterými sdílel pokoj, ale kolem osmé ho přemohl spánek a usnul na židli, s hlavou na stole.
|
|
|
